Dotaz č.1 k výchově a výcviku mladého psa

Dotaz č.2 zvykání psa na nárázové zvuky

 

Dotaz:č. 1: 

Našemu psu je 14 měsíců. Od štěněte nejevil známky dominance, byl naprosto klidný a přizpůsobivý. Poslední dobou však začíná vyjíždět na každého psa, bez rozdílu velikosti. I na dřívější známé a kamarády. Jeho otec je k jiným psům nesnášenlivý. Myslíte, že se potatil?  Dosud se nám nepopral, vždy jsme ho včas připoutali, nebo zasáhli. Je možné, že se to časem zmírní? Nevíte jak vývoj změnit?

Zuzana

 

Odpověď:

Psi v průběhu prvního roku života se zpravidla chovají přátelsky k ostatním psům, bez rozdílu plemene, velikosti a pohlaví. Všechna psí mládež, pokud byla a je dobře socializovaná, setkání a hrátky vítá. Dospělí psi pak „mládež" tolerují, neboť se jim zpravidla podřizuje, nebo má před nimi respekt. Už od štěněte by ale mělo setkávání jak s lidmi, tak se psy probíhat jen na páníčkův popud, s jeho svolením a pod jeho kontrolou. On už v tomto věku určuje s kým, kde a jak dlouho si štěně může „zařádit". Konec her a setkání určí vždy nekompromisně. Chodit se psy úplně na volno, bez omezování je velkou chybou nejen pro pozdější jejich chování, ale i pro dobré vztahy s ostatními pejskaři, ale hlavně s lidmi, kteří psy „nemusí". Už v té době by také měl pán a celá jeho rodina provádět doporučenou terapii k potlačování dominance psa. Pes je potom na nadřazené chování zvyklý a zpravidla ho hned od jiného psa „nevytočí". Asi je jasné, že psi i dominanci po rodičích více, nebo méně dědí. Hlavní je ale to, jak je vychováváme a vedeme.  Když pes začíná dospívat, je zcela logické a přirozené že zkouší na jiných psech, zda si je lze podřídit. Pokud se mu i dospělý pes podřídí, k žádnému konfliktu, natož rvačce nedojde. Když to jsou psi v jedné smečce (rodině), bez velkých problémů si vyjasní svoje vzájemné postavení a dodržují „pravidla". Občas sice si zkusí podřízený vybojovat lepší pozici, ale ty boje jsou víceméně rituální. Téměř to samé probíhá u zvířat, která se setkávají denně, nebo alespoň často. Svoje vzájemné postavení si bez zásahu páníčků vyjasní velice brzy a bez velkých zranění. Něco jiného je, když se setkají dva dospělí, cizí samci. I tady by si určitě bez lidských zásahů udělali jasno ve vztazích a asi by neteklo ani moc krve. To ale páníčci nevydrží, buďto psa ihned upoutají, nebo do „vysvětlování" zasáhnou a tím vlastně přirozené chování psů přejde v regulérní boj smečky (pán a jeho pes) s nebezpečným protivníkem (neboť pán toto nebezpečí signalizoval chováním i hlasem a dokonce je cítit, že se bojí). Protože je jasné, že lidé nenechají své psy, aby si vztahy řešili po svém, je nutné se k nim chovat tak, jak se chová vůdce ke členům své smečky. Pes nesmí dělat věci, které mu pán nedovolí. Jedině výcvikem poslušnosti (a to samostatně i ve skupině psů), potlačováním každého sebemenšího projevu agresivity k jiným psům (ne bitím, nebo jinými tresty, ale odvedením pozornosti nějakými cviky), popřípadě i vystrojením psa bezpečným košíkem docílíte toho, že jeho chování dostanete pod kontrolu. Nepočítejte s tím, že váš dospělý pes se bude s každým cizím psem kamarádit a hrát si sním. To bude skutečně výjimka. Ale výchovou, výcvikem a naprostou důsledností, lze docílit toho, že je nebude napadat a jejich nutnou blízkost bude tolerovat. Ale výchova k takovému chování není lehká a vyžaduje velkou trpělivost a znalost přirozeného chování psů.  

Petr Šimek 

 

Dotaz č.2 

Sany, naše fenka, se strašně bojí všech velkých ran, výbuchů, hřmění a blesků. Pokaždé, když se venku něco takového děje, Sany vyskakuje na vchodové dveře, škrabe a kňučí. Když otevřu dveře, tak vlítne dovnitř a na mne, že ji ze sebe nemůžu sundat. Když ji nakonec dostanu ven a jsem tam i s ní, lítá po dvoře jako šílená, v nejlepším případě vleze v kotci do boudy a odtud ji nedostaneme dříve jak za hodinu. Nebo ji musíme pustit do sklepa. Je to čím dál horší. Už půl hodiny před bouřkou začíná jančit. Straší ji i střelné rány, nebo z výfuku a to, i když je to daleko. Situace začíná být zoufalá. Budu vděčná za každou radu.

Katka.

 

Odpověď:

To je velký problém, který někdy nelze ani vyřešit. Reakce na zvuky může být zděděná. Ve většině případů je to však chování získané převzetím od matky. Někdy stačí, aby pejsek viděl, slyšel, nebo vycítil, že se bouřky, nebo střelby bojí jeho páníček a začne se bát také.  Každý zájemce o štěně by se neměl bát, při návštěvě a výběru, si mimo jiné vyzkoušet i reakci feny a štěňat na nárazové zvuky. Zatlučením do plechu, upuštěním kovové misky, nebo bouchnutím papírového pytlíku. Pokud fena, nebo štěňata bázlivě reagují, nebrat ani sebekrásnější štěně! Ušetříte si tím hodně nervů a zklamání.

Pokud se na odstraňování, či alespoň tlumení tohoto nepříjemného chování začne pracovat hned po převzetí štěněte, je naděje, že se chování zlepší, někdy se ho i zbaví. Stejná naděje je i u zvířat, která se začala bát až po určitém zážitku (Silvestr, oslavy ohňostrojem, střelba).

Co tedy radím? Začněte, nejprve ve známém prostoru (byt, dům, dvůr, zahrada) vyluzovat, nebo způsobovat (nejprve menší) nárazové zvuky (prásknutí dveřmi, upuštění hrnce, bouchnutí prkénkem o stůl,...) ale vždy tak, aby pes viděl, že ten zvuk způsobujete vy. Psa nechvalte, ani ho nijak neupozorňujte. Chovejte se tak, jakoby tam nebyl. Zpočátku se bude lekat, možná i projevovat bázeň, ale vy klidně hluk zopakujte. Když to budete několik dní opakovat a přidávat stále nové, možná i silnější zvuky, pes na ně přestane reagovat. Pak to provádějte v cizím prostředí (na vsi, ve městě, v polích). Zvuky obměňujte (bouchání víkem popelnice, zaklepáním trubkou o železná vrata, bouchání nafouknutého pytlíku, prásknutí prknama o sebe). Samozřejmě když bude reakce psa neadekvátní, vrátíme se do známého prostředí. Pokud i jinde než doma bude nárazové zvuky snášet bez problémů, můžete přikročit k další fázi. Domluvte si pomocníka, který bude v rozumné vzdálenosti vyluzovat různé zvukové nárazy, zatímco vy se psem budete cvičit poslušnost na vodítku. Musíte se chovat tak, jakoby ty zvuky byly úplně normální a nevěnovat jim pozornost. Když i to zvládnete, může vám pomocník, napřed z větší vzdálenosti a jen poplašňákem, při cvičení na vodítku vystřelit. Když i toto opakovaně zvládáte, můžete střelbu pomaloučku přibližovat. Nikdy by se však nemělo střílet blíže než 25m od psa.

Pokud se jedná o bázeň psa z bouřky, můžete zkusit něco podobného. Nejdůležitější je, aby se nebál bouřky páníček. (Pokud se bojí, nemá ani smysl něco se psem zkoušet) Další, velmi důležitou podmínkou je důvěra psa a celkový vzájemný vztah. Pak při prvním zabublání hromu někde v dálce si vezměte psa na vodítko a jděte s ním na procházku, cvičte s ním, nebo ho češte, případně jen hlaďte. Mluvte na něj, jako by se nic nedělo, zaměstnávejte ho. Ve vašem případě bych si za bouřky na začátek vlezl se psem do kotce, boudy, nebo sklepa a s pamlsky v kapse bych si s ním povídal. Získával jeho důvěru a přesvědčoval ho, že se vlastně nic neděje. Teprve až by mně začal důvěřovat (a to určitě nebude po první bouřce), bych pokračoval. V těchto případech je to vždy běh na dlouhé trati a s nezaručeným výsledkem. Je k tomu potřeba hodně trpělivosti a nezměrné úsilí.

Pes má velmi citlivý sluch a proto opakované, nebo déletrvající zvuky velké intenzity v jeho blízkosti mu mohou způsobovat až fyzickou bolest. S tím pak souvisí jeho bázeň.

Petr Šimek